---------------------------------

Základní info:

Založení CKC: 25.1.2006

Administrátoři:
Mail: admin@kawa.cz

Petr Čuda - "čoud"
ICQ: 229-937-575
Mail: coud@kawa.cz

Vít Horník - "volkswagen"
ICQ: 246-731-651
Mail: volkswagen@kawa.cz

---------------------------------

Czech Kawasaki Club je
neziskový a neoficiální spolek majitelů motocyklů Kawasaki.
Stránky ani nic jiného není
založeno za účelem finančního
obohacení autorů. Jákekoliv finanční prostředky
získané skrze tento klub a
server http://www.kawa.cz budou použity pro zajištění bezproblémové chodu klubu, provozu WWW stránek atd.

Při zimním uvažování, kam letos vyrazíme na dovolenou, přišla má přítelkyně Dita s francouzským pobřežím. Mě to bylo vcelku jedno, ve Francii jsem ještě nebyl, tak proč ne. Nastalo rozhodování, jestli k Atlantiku nebo ke Středozemnímu moři a vyhrálo to Středozemí - Azurové pobřeží. Termín jsme zvolili na začátek června z důvodu nižších teplot, mimosezónních cen a předpokládánému menšímu počtu lidí.

Asi měsíc před odjezdem začaly přípravy. Koupili jsme mapu Francie a knížku se seznamem vybraných evropských kempů a začali plánovat cestu. Původně jsme chtěli jet přes Rakousko a Itálii a posouvat se po Azurovém pobřeží od Nice k Marseille. Zároveň jsem hodil na internet pozvánku na cestu a čekali jsme, jestli se někdo přidá. Motorce (Kawa ZZ-R 1100) jsem před cestou dopřál nový olej, filtry a novou přední pneumatiku, protože ta původní by asi nevydržela.

Termín byl nakonec pevně určen na 3-11.6. a čtrnáct dní před plánovaným odjezdem se počet potenciálních účastníků vyšplhal na optimistické číslo 5 motorek. Zároveň jsme trochu upravili plán cesty s tím, že pojedeme přes Německo, Rakousko a po pobřeží Itálie a ve Francii se ubytujeme na jednom místě a budeme podnikat výlety nalehko, bez každodenního vybalování a balení všech věcí.

Počet účastníků však s blížícím se odjezdem začal tradičně klesat a dva dny před odjezdem získala výprava pevné složení, bohužel jen ze dvou motorek. Takže:

Já + Dita (Kawasaki ZZ-R 1100)

Honza + Zdena (Honda CBR 600F)

0.den 2.6. Chrudim - Brno, 139 km

Tohle byl jen technický přejezd, museli jsme do Brna, kde jsme u mých rodičů museli nechat na týden naši kočku, protože týden sama doma by asi nevydržela. Takže po práci jsme naházeli věci do auta a přejeli jsme v konvoji do Brna, Kawa se mohla ještě projet nalehko.Jediným zpestřením bylo to, že jsem se musel vracet kvůli zapomenutým Ditiným botám na motorku.

1.den 3.6. Brno - Praha - Rozvadov - Regensburg - Kufstein - Kramsach, 707 km

Ráno jsme vstávali v 6, s tím, že v 10 máme sraz v Praze s Honzou a Zdenou. Po určitých obtížích s tím, kam všechny ty věci na motorku umístit jsme vyrazili až kolem 10. Tankvak, kufr i boční brašny byly narvané k prasknutí, Dita měla za sebou ještě stan a dvě karimatky. Hmotnost motorky atakovala maximální povolenou celkovou hodnotu, tlumiče byly přitvrzeny na nejvyšší možnou míru. Počasí neslibovalo nic dobrého, drobně pršelo, takže jsme se rovnou navlékli do nepromoků. Na dálnici nás potom chytla pořádná průtrž mračen. Nicméně než jsme dojeli do Prahy, pršet přestalo a vykouklo sluníčko. Po krátkém seznámení s Honzou a Zdenou jsme pokračovali dál, čekala nás ještě pořádná porce kilometrů, chtěli jsme dojet až do Itálie. Německem jsme projeli jen s přestávkami na tankování, po dálnici to šlo rychle.

Na obzoru začaly vykukovat Alpy a už jsme byli v Rakousku. Nicméně černé mraky visící nad horami nevěštily nic dobrého. Začalo poprchávat, takže honem zpátky do nepromoků. Po chvíli se poprchávání změnilo v pořádný liják a my museli zvolnit tempo. Bylo jasné, že už do Itálie nedojedeme, takže jsme si podle knížky našli kemp ještě v Rakousku. Velká výhoda byla, že Honza měl na motorce GPS navigaci, takže jsme se nemuseli zdržovat hledáním trasy. (i když jak ale později uvidíte, ne vždy to platilo). Ale kolem 10 večer jsme bez problémů dorazili do vesničky Kramsach, u níž se nacházel námi vybraný kemp Seehof. V recepci kempu již nikdo samozřejmě nebyl, ale v restauraci jsme se doptali na majitelku a ta nás ochotně ubytovala. Kemp to byl opravdu luxusní, prostě Rakousko. Za hustého deště jsme tedy postavili stany a šli spát.

2.den 4.6. Kramsach - Innsbruck - Brenner - Riva del Garda - Tabiano, 456 km

Ráno jsme se probudili znovu do hustého deště, který se ale postupně měnil v mrholení. Takže jsme se rychle sbalili a hurá na cestu, tenhle den jsme už chtěli dojet k moři. Pokračovali jsme po dálnici na Innsbruck. Před Brennerským průsmykem jsme museli zastavit a navléct si kukly, také vyhřívané rukojeti mi přišly vhod, protože začínala být docela zima, odhadoval bych to tak maximálně na 10 stupňů. Před tunelem jsme zaplatili mýto 8,70 euro za motorku a hurá do Itálie. Pokračovali jsme po italské dálnici směrem na Bolzano. Asi po 80 kilometrech jsme sjeli z dálnice, sundali všechno teplé oblečení, protože už zase bylo pěkné vedro a  pokračovali dál (už po normálních silnicích) k jezeru Lago di Garda, které jsme si chtěli prohlédnout. Kolem 1 hodiny jsme dorazili do města Riva del Garda, které leží na severním cípu jezera. Tam jsme na chvíli zastavili, pokochali se pohledem na jezero rámované horami a pokračovali dál po pobřežní silnici.

Po chvíli jsme dojeli stojící kolonu. Napřed se mi moc předjíždět nechtělo, přece jenom naložená motorka není moc obratná a silnice, zaříznutá do skal nad jezerem nebyla zrovna široká, ale Honza se mě na nic neptal a vyrazil podle všech ostatních motorkářů po středové čáře. Takže jsem musel za ním. Nicméně za chvíli jsem si na tenhle styl zvykl. Adrenalin byl jen když se v protisměru vynořil náklaďák nebo autobus, to jsem pak musel rychle hledat volnou škvíru mezi auty. Ale řidiči nám většinou ochotně uhýbali, jsou zvyklí na to, že tam tak jezdí všichni motorkáři. Asi za 2 hodiny jsme takhle objeli celé jezero. To byla velká výhoda motorky, být tam autem, stojíme tam asi ještě teď.

Nicméně bylo jasné, že k pobřeží už v rozumném času nedojedeme, takže jsme do Honzovy navigace zadali jako dnešní cíl kemp v městečku Tabiano, asi 120 km od pobřeží a po menších peripetiích, způsobených objížďkami s nimiž si navigace nevěděla rady jsme asi v 7 hodin dorazili na místo. Kemp Arizona byl docela pěkný, ale přece jen na ten rakouský dost ztrácel. To nám ale bylo úplně jedno, postavili jsme stany a šli spláchnout celodenní prach pivem a ochutnat pravou italskou pizzu (která mimochodem nebyla nic moc) do místní restaurace.

V 11 jsme šli na kutě s tím, že zítra snad už do té Francie konečně dojedeme.

3.den 5.6. Tabiano - Sestri Levante - Genova - Nice - Villeneuve-Loubet, 517 km

Ráno jsme se probudili do krásného dne, na obloze ani mráček a sluníčko už pěkně pálilo. Oproti našemu předsevzetí vyjet co nejdřív jsme se vydali na další cestu až kolem poledne, protože jsme si nemohli nechat ujít krásný bazén s vířivkou, co byl co byl v kempu (když už jsme tam za nocleh nechali 36 euro).

Pokračovali jsme směrem k pobřeží. Kopírovali jsme dálnici na La Speziu, silnice byla kvalitní a široká a provoz minimální. Poprvé jsem zalitoval, že jsem si ke své nové helmě nepřikoupil ještě tmavé plexi, slunce svítilo přímo do očí a sluneční brýle do helmy nenarvu. Takhle jsme ujeli asi 70 kilometrů a poznenáhlu se silnice začala zužovat, stoupat, ale hlavně pěkně kroutit. Dalších 50 kilometrů jsme si užívali nádherné zatáčky a krásné výhledy do údolí. Chytl nás trochu závodnický duch, Honza se svou lehkou CBR byl samozřejmě ve výhodě, ale moje zrzka to vynahrazovala svým krouťákem. Ale raději jsem se krotil, přece jenom motorka byla plně zatížená a nejel jsem sám. Ale i tak to byla nádhera. Nejradši bych sundal bagáž, vysadil Ditu a dal si to ještě jednou. Ale čas nás tlačil, takže kolem půl třetí jsme v městečku Sestri Levante konečně poprvé uviděli moře. Původní plán nepočítal s dálnicemi, ale po pokusu jet po pobřežní silnici jsme to asi po 30 kilometrech vzdali. V podstatě město navazovalo na město, všude strašné zácpy a provoz a k tomu šílené vedro. Rozhodli jsme se tedy, abychom se někam dostali, jet po dálnici. Na tu jsme se dostali bez potíží a pokračovali podél pobřeží na Genovu. Dálnice vedla většinou na obrovských pylonech a mostech, střídaných s tunely. V těch však Honzovo GPS ztrácelo signál a tak se stalo, že jsme nevědomky na jedné z mnoha dálničních křižovatek odbočili na špatnou dálnici. Za chvíli mi bylo divné, kam se podělo moře a nebylo divu, protože jsme jeli místo po pobřeží do vnitrozemí směrem na Alessandrii. Takže jsme museli sjet s dálnice, zaplatit zbytečně mýto, otočit se a zpátky. Navigaci jsem nějak přestal věřit a tak jsem jel tentokrát první a orientoval se podle značek. Tentokrát jsme se už trefili dobře a za chvíli si to už pálili podél pobřeží směrem k Francii. Cesta rychle ubíhala, provoz nebyl velký, takže jsme kolem 9 hodiny večer překročili italsko-francouzskou hranici (ještě předtím jsme ovšem museli zaplatit 17,80 euro mýtné). Pokračovali jsme po dálnici do Nice a dál po Antibes, kde jsme měli vyhlédnutý kemp. Pobavil mě systém mýtného na francouzských dálnicích, pro kratší úseky jsou na mýtnicích velké koše, kam se hází drobné mince, protože mýtné je třeba 70 centů. Automat po vhození příslušné mince nebo mincí zvedne závoru. A třeba po 2 kilometrech znovu. Ale abych pokračoval, díky navigaci jsme bez potíží nalezli kemp (nebylo to přímo v Antibes, ale u vesnice Villeneuve-Loubet kousek od Antibes).

Dorazili jsme tam klasicky pozdě (bylo kolem 10 večer), takže recepce byla samozřejmě zavřená. Na rozdíl od Rakouska se nám však nepovedlo nikoho najít, tak jsme přemýšleli, co dál (vjezd byl na závoru na kartu). Já jsem mezitím zjistil, že mi docela dost vrže něco v plynové rukojeti a začal se bát roztřepeného lanka nebo něčeho podobného, takže mi to samozřejmě na náladě napřidalo. Nakonec se nad námi slitoval jeden z obyvatel kempu, který nás na svoji kartu pustil dovnitř. Po krátké peripetii jsme našli vyhovující prázdné místo na stany, postavili je a šli spát. Usínal jsem se zlou představou rozebírání motorky a opravy plynového lanka.

4.den 6.6. Antibes - koupání, 37 km

Dnešek jsme si vyhradili jako odpočinkový den, takže hned po tom, co jsme šli ráno zaplatit ubytování, jsme se dohadovali, co podnikneme. Já jsem rezolutně prohlásil, že dokud nezjistím, co je s tím lankem, tak nikam nejedu, takže jsem rozebral skříňku s přepínači, vyčistil vedení lanek a namazal je. Vrzání zmizelo, takže pohoda. Mezitím jsme se dohodli, že když už jsme u moře, že se pojedeme vykoupat. Kolem 10 jsme vyrazili z kempu směr Antibes. Tam to byl děs a hrůza, provoz, dopravní zácpy, vedro. Pláž jsme nikde neviděli. Asi po hodině ježdění sem a tam jsme se otočili a jeli jinou cestou zpět. U silnice jsme konečně uviděli pláž, takže jsme to tam zapíchli. Krásně čisté moře lákalo ke koupání, tak nám bylo divné, že v podstatě nikdo se nekoupal (i když zas tak moc lidí tam nebylo). Když jsme vlezli do vody, tak jsme to pochopili, moře bylo docela studené a ještě k tomu tam plavaly medůzy. Tak jsme udělali pár temp aby se neřeklo a pak se dvě hodiny pekli na sluníčku. Byly asi 3 hodiny, tak padl návrh, že ještě pojedeme nakoupit nějaké to jídlo a pár piv na večer. V Antibes jsme míjeli ukazatel na Carrefour, tak jsme si řekli, že to zkusíme tam. Asi po hodině jsme se tam konečně dostali (provoz a horko byly šílený a my navlečení bundách - každý tam sice jezdí v tričku, ale nechtěl jsem riskovat). Jedna humorná příhoda - do té doby jsme nepotkali za celou cestu jediného Čecha a když jsme se posouvali po tříproudovém kruháku v Antibes a vedrem už se pomalu vařili ve vlastní šťávě, najednou se stáhlo okénko vedle jedoucího auta, z něho se vyklonil chlap a zařval: „To je záhul, co?“ Pak nás dojeli u Carrefouru, chvíli jsme kecali, byli to nějací Češi, co tam už několik měsíců pracují někde na stavbě. V obchoďáku jsme nakoupili nějaké ty konzervy, pečivo, zeleninu a plechovky s pivem, byla toho nakonec pěkná hromada,  a po menším zdržení, způsobeném tím, že jsme to nemohli nacpat do kufru a tankvaku, jsme vyrazili zpátky do kempu. Bylo asi 5 hodin, my jsme seděli před stany, popíjeli pivo a kecali. Za nějakou dobu jsme se rozhodli, že večer je ještě dlouhý a že si někam zajdeme na večeři. Pěšky jsme tedy došli do Villeneuve-Loubet (kemp byl tak kilák a půl od něj), ale ne a ne najít restauraci, co by se nám zamlouvala. Nakonec jsme skončili v nějakým „Steak House“ a na dotaz, co mají k jídlu, odpověděli že steaky (překvapivě). No ale nebyly drahý, tak jsme si všichni dali. Jídlo bylo super, ale bohužel, byla tam nepříjemná tečka, když jakýmisi machinacemi při placení jsem přišel o 15 euro, na což jsem přišel až v kempu. No ale stane se, co se dá dělat. Ale až na tohle to byl pohodový den.

5.den 7.6. Villeneuve-Loubet - Castellane - Grand Canyon du Verdon - Saint-Tropez - Villeneuve-Loubet, 331 km

Na dnešek jsme měli naplánovanou návštěvu „evropského Grand Canyonu“, o kterém všechny průvodce tvrdí, že se prostě nesmí při návštěvě Azurového pobřeží minout. Po snídani jsme tedy vyrazili směr Castellane, což je malé městečko, kde začíná samotný Grand Canyon du Verdon. Asi po hodině a 80 kilometrech jsme byli na místě. Po cestě do Castellane jsme si opět užívali krásné horské serpentiny, bohužel provoz byl hustší, tak jsme museli jet dost opatrně. V Castellane jsme se napojili na úzkou horskou silničku a vjeli do kaňonu. Silnice je velmi úzká, zaříznutá vysoko ve skále nad údolím, takže rychle se jet stejně nedá, ale vzhledem k nádherným výhledům by to byl stejně hřích. Každou chvíli jsme zastavovali na focení překrásných horských scenérií. Celý úsek měří přibližně 50 kilometrů a člověk se zde rozhodně nenudí. Zhruba v polovině jsme zastavili na odpočívadle a uvařili oběd a pak pokračovali dál. Po chvíli se nám otevřel až kýčovitý pohled na řeku Verdon a vzápětí na Verdonské jezero. Po nezbytném focení jsme už začali sjíždět dolů. Nádrže motorek se už nedočkavě hlásily o svůj příděl benzínu, takže jsme natankovali na hodně zajímavé benzince (vypadala jak z nějakého hororu, všude špína, bordel a vraky aut, ani její majitel nevzbuzoval zrovna důvěru, takže natankovat a rychle pryč). Byly asi 3 hodiny, takže padlo rozhodnutí že se pojedeme podívat do Saint-Tropez, kde jsem se chtěl mermomocí vyfotit u proslavené četnické stanice, takže jsme pokračovali podél břehu Verdonského jezera zase k pobřeží. Tam jsme bez nějakých zvláštních příhod dojeli asi za dvě hodiny, napojili se na pobřežní silnici na St.-Tropez a začalo obvyklé kličkování v nekonečných kolonách aut.

Za chvíli už jsme byli v St.-Tropez a kupodivu jsem skoro hned objevil vytouženou četnickou stanici, ale Honza, jedoucí první si jí nevšiml a já mu neměl jak dát vědět, takže jsme projezdili celé centrum města, než se mi ho povedlo zastavit. Vrátili jsme se a po chvíli hledání jsme zaparkovali v boční uličce hned u stanice. Super je, že ve Francii mají speciální parkoviště pro motorky, která bývají neplacená. Takže jsme se šli vyfotit. Samotná stanice mě dost zklamala, je zchátralá a neudržovaná, asi na ní od dob natáčení četníků ani nesáhli. Za deset minut jsme byli zpátky u motorek a vydali se na zpáteční cestu. Rozhodli jsme se, že se někde vykoupeme a po nějaké době jsme skutečně našli pláž (jako obvykle skoro prázdnou), Honza se Zdenou šli na chvilku do vody, ale moře bylo studené a špinavé a mě se kvůli tomu nechtělo vysvlékat z kombinézy, tak jsem jen tak popocházel po pláži. Za 20 minut už jsme zase byli v sedlech a pokračovali po pobřeží směrem k Antibes.

Jenže neustálé kličkování a pomalé popojíždění nás brzy přestalo bavit, tak jsme do navigace zadali cestu přes vnitrozemí a to už bylo jiný kafe. Tak parádně jsem se snad ještě nikdy nesvezl. Zatáčka stíhala zatáčku, krásná široká silnice, prostě paráda. Znovu jsem litoval, že mám spolujezdce, kufr a tankvak. Takhle jsme se vezli skoro až do kempu. Nakonec jsem byl rád, když jsem mohl slézt z motorky, protože už jsem pořádně necítil zápěstí, ty zatáčky byly fakt makačka. Dali jsme si pivo, něco k jídlu a hajdy do spacáků.

6.den Villeneuve-Loubet - Monako - Nice - Serres, 273 km

Na dnešek jsme měli v plánu to v kempu zabalit a přes Monako, které jsme si nechtěli nechat ujít, se pomalu vydat směrem domů. Takže jsme tradičně kolem 12 vyrazili. Do Monaka to bylo asi 60 kilometrů, ale museli jsme jet přes Nice, což byla (jako ve všech velkých městech) tradičně síla. Asi po hodině posouvání v nekonečných zácpách jsme se konečně vymotali a pokračovali dál po pobřeží. Odměnou nám byly krásné, až kýčovité, výhledy na moře. Za chvíli jsme už byli v Monaku. Původní plán počítal s tím, že někde zaparkujume a projdeme si Monte Carlo, ale vzhledem k totální ucpanosti a žádnému volnému místu na parkování (a taky hroznému vedru) jsme jen sjeli do přístavu (jeli jsme i po části trati F1, vzhledem k tomu, že se tam před 14 dny jela velká cena, tak tam ještě místy visely reklamy a dělníci rozebírali tribuny), tam se trochu najedli, udělali pár fotek a obrátili se zpět. Nyní už Honza do navigace zadal nejkratší cestu k německým hranicím, podél italských a posléze švýcarských hranic. Ještě jednou jsme si „užili“ průjezd přes Nice a pak už pokračovali do vnitrozemí. Cesta byla krásná, vedla horským údolím a ani nebyl moc velký provoz. Asi po 40 kilometrech jsme zastavili na odpočívadle, uvařili si oběd a rychle dál směrem na Grenoble. Chtěli jsme přespat někde pod širákem, ale tenhle plán jsem překazil já, protože když jsme stáli na červené kvůli práci na silnici, kde vrtulník dopravoval do skal zábrany proti padajícímu kamení, tak jsem si neprozřetelně nechal otevřené plexi u helmy a rotor vrtulníku mi nafoukal do očí pěknou dávku prachu a písku. Jeli jsme dál, ale po chvíli se to (v kombinaci s ostrým sluncem proti kterému jsme jeli) přestalo líbit mým kontaktním čočkám a oči mě začaly nehorázně slzet a pak i pálit a řezat. Oční kapky moc nepomohly a já jsem už po chvíli ani pořádně neviděl, takže když jsme ve vesnici Serres míjeli odbočku ke kempu, obrátili jsme se a ubytovali se tam. Ale stejně bylo už kolem 8. hodiny, takže bychom tak jako tak o moc dál nedojeli. Na druhou stranu, kemp byl nejlevnější za celou cestu a skoro prázdný. Dita šla stavět stan a já jsem rychle zamířil do umývárny, vyndal konečně čočky a půl hodiny vyplachoval oči. Bylo to lepší, ale stejně ještě bolely a pořádně jsem neviděl. Na chvíli jsme si ještě šli sednout na skleničku vína do kempové restaurace a pak rychle spát.

7.den 9.6. Serres - Grenoble - Besancon - Mulhouse - Strasbourg - Lauterbourg, 704 km

Ráno jsem s úlevou zjistil, že moje oči už se uklidnily, takže jsme se rychle nasnídali, sbalili věci a netradičně už kolem osmé opustili kemp. Dnes jsme se chtěli dostat co nejdál, přiblížit se co nejvíc Německu, plán počítal s přespáním někde u Strasbourgu. Počasí bylo krásné, provoz malý, tak jsme svižně pokračovali na Grenoble. Cesta už nebyla tak zajímavá, hory jsme nechali za námi a projížděli typickým francouzským venkovem. O zpestření, i když nevítané, se starala navigace, která nás pravidelně vedla přes centra všech velkých měst, kterými jsme projížděli. V Besanconu jsme na chvíli zastavili u Carrefouru a holky šly koupit nějaké jídlo. Cesta probíhala bez potíží a kilometry rychle nabíhaly. Kolem půl osmé jsme se u Colmaru napojili na neplacený úsek dálnice na Strasbourg a na odpočívadle pak přemýšleli, kde složit hlavu. Širák jsme opět zavrhli, protože jsme se po celém dnu v sedlech chtěli umýt a tak jsme si nakonec vybrali kemp v Lauterbourgu, asi 30 kilometrů od Strasbourgu, v nejvýchodnějším cípu Francie, pár kilometrů od německých hranic, abychom si co nejvíce zkrátili zítřejší cestu. Asi za hodinu a půl jsme stáli u brány kempu, obklopení hejny komárů, protože hned u kempu byl rybník. Zaplatili jsme nocleh, po delším hledání jsme konečně našli určenou parcelu na stany a po odehnání jakéhosi holandského individua, které se kolem nás pořád motalo a otravovalo, jsme konečně mohli postavit stany. Chtěli jsme spláchnout prach ze 700 kilometrů nějakým pivem, ale hospoda v kempu už byla zavřená, takže jsme šli spát.

8.den 10.6. Lauterbourg - Heilbronn - Nürnberg - Rozvadov - Praha - Brno, 782 km

Ráno jsme vstali opět brzy, protože nás čekala dlouhá cesta. Kolem půl deváté jsme již překračovali francouzsko-německou hranici. Teď už na cestě nebylo vůbec nic zajímavého, protože jsme už jeli jen po dálnici. Cestu zpestřovaly jen zastávky na tankování. Kilometry rychle ubíhaly a v 1 hodinu odpoledne jsme byli na Rozvadově. Honzu se Zdenou čekalo už jen necelých 200 kilometrů domů do Prahy, nás ještě skoro 400 do Brna. Na jedné benzince u Plzně jsme se spolu rozloučili a dál už pokračovali odděleně. V Praze jsem si ještě trochu zpestřil cestu blouděním, ale po chvíli jsme už zdárně mířili po D1 na Brno. Tam jsme dorazili někdy okolo 17 hodiny. U našich jsem rychle odstrojil motorku, převlékli jsme se, osprchovali a hurá do pizzerie na první pořádný jídlo za 3 dny. Hned jak jsme se vrátili, tak rychle spát, těch skoro 800 kilometrů za dnešek mě docela zmohlo.

9.den Brno - Chrudim, 127 km

Tohle už byl zase jen technický přejezd domů. Motorka si viditelně oddechla, že už nemusela vézt tu horu věcí, které za ni vezla Dita s Fabií, jela jak z praku a za chvíli jsem byl doma.

Akci můžu hodnotit jako velice vydařenou, jenom to chtělo alespoň 14 dní, abychom si Azurové pobřeží pořádně prohlédli. Je pravda, že kdybychom jeli po dálnicích, tak bychom si nějaký čas ušetřili, ale zaprvé by to bylo o dost dražší a za druhé bychom přišli o spoustu pěkných zážitků. Celkově jsme za těch 9 dní ujeli 4085 km, náklady jsme spočítali zhruba na 15000 za oba, z toho necelých 8000 za benzín. Průměrná spotřeba činila 5,5 l/100 km. Pár praktických informací k Francii: benzín stál průměrně 1,3 euro/litr, ubytování v kempu pro 2 lidi, stan a motorku od 9 euro ve francouzském vnitrozemí  po 18 euro na pobřeží (nutno ale podotknout, že to jsou mimosezónní ceny, v hlavní sezóně jsou podstatně vyšší). Jídlo v levnější restauraci stojí kolem 9 euro, pizza kolem 6, pivo v restauraci kolem 2 eur. Jídlo v supermarketu stojí přibližně stejně jako u nás, s vyjímkou pečiva, to je dražší. Nejlevnější půllitrová plechovka piva stojí v supermarketu asi 40 centů, takže taky není třeba vozit zásoby. Na dálnicích se platí mýto.